Poslední noc...

....tu...


...je to podivné....vskutku...

Jedna nedělní ranní ...

Havrani na plotně

Zavřená v kuchyni
Schopna už jen sledovat mlhu, jak pomalu zavírá okno
A z havranů venku jsou malé stíny

Všude je ticho a klid

A mě přesto bolí hlava

Slyšela jsem ho přicházet
Už pár týdnů před dneškem
Šouravý kroky v zavátý krajině
Smutek bez slz
Ten, co tolik bolí a úleva je v nedohlednu

....ráno..

http://www.youtube.com/watch?v=gehjbmfDbWQ


A..jakoby se andělé připravovali na teplé dny...s shazovali peříčka z křídel...

Dneska je listopad (cože!?)

Nevím, na jak dlouho jsem tu..jestli vůbec...a nebo jen tak procházím...

Nebo jestli jen dneska po ránu, ležíce v posteli pod oknem v téhle své náladě..mám jen chuť být zase chvilku já ..taková, jaká občas sem, když si vymýšlím .)

Četla jsem článek o chameleonech, že se v určitých situacích nafouknou a zmizí.
Napadlo mě, že bych někdy taky chtěla zmizet, ale ne jen "naoko".
   Byla bych, jen by se zapomnělo, že jsem.
Existence bez existence...

Filmové noci...

Posedět si na dece opřeni o postel s cigaretou a dobrým filmem. Po vyběhnutí dvakrát deseti pater tam a zpět ve dvě ráno...

Mám ráda tenhle život, zdá se. 

Ranní "malý" na zahrádce a procházka městem. Se vším tím chaosem všedního dne, kdy mám už týden víkend...

Into The Wild

Před pár dny jsem objevila film. A ten film mi nedá spát. A vždycky, když nad ním přemýšlím, cítím uvnitř sebe příjemný tetelení.

Ať v dobrým či mrazivým. Nejsem s to ho vyhnat z hlavy, možná protože potom nikterak moc netoužím. Dělá mi dobře, když tam je. A občas se mi z hlavy vleje před oči.

Někdy i když jdu po městě, nebo ulicí mezi domy a nikdo tam není. Je plno prostoru a času..jako bych byla někde jinde.

Jakže..

Sedím na koleji u velkýho okna, obklopená knihama, který se zkouškovým nemají zhola nic společnýho, což mě trošku mrzí..a přivádí mě to na stálou myšlenku, co já vlastně tady..takhle (krom toho okna a výhledu)...

Napadlo mě, že by nebylo špatný mít něco, kam občasně napsat..

...

Vzpomínám si, že každé číslo, jehož

součet dává devět, je dělitelné devíti

(občas jsem strávil celé odpoledne ověřováním...).

Vzpomínám si na hliněné kuličky, které se¨

při prudším nárazu rozpadly na dva kusy,

na duhovky a na veliké skleněnky, v nichž

byly občas bublinky.

Vzpomínám si na zvářátka "wakouwa".

(...)

Georges Perec

VZPOMÍNÁM SI

(1978)